Hroznětínská synagoga

_________________________

_________________________

Hroznětínský židovský hřbitov

Židé v Hroznětíně

Historie osídlování hroznětínského ghetta

Podnětem pro zřízení židovského ghetta v Lichtenstadtu (Hroznětíně) byl edikt z roku 1499 zakazující Židům mimo jiné pobývat v královských městech. Tento zákaz na svém území prosadily i Karlovy Vary a Ostrov. Právě židovské obyvatelstvo těchto dvou měst se stalo prvními usedlíky. Během krátké doby byla vytvořena poměrně stabilní komunita s úplným zázemím. O místě původního hřbitova a synagogy však kolují pouze neověřitelné zprávy.
Situace Židů v českých zemích se ještě zhoršila, když jim bylo povoleno půjčovat peníze na 20% úrok, zatímco křesťanští lichváři mohli brát úrok pouze 10%. V této bouřlivé době se dokonce města snažila vyhnat všechny Židy ze země. Proti tomu se však rozhodně postavil zemský sněm v roce 1501 a tím vyhnání na nějakou dobu pozastavil. Když byl poté v roce 1507 vydán edikt o úplném vyhnání Židů, stala se šlechta jediným nárazníkem, který tomu mohl zabránit. Sílu židovského kapitálu a výhody s jejich držením si dobře uvědomovali i ostrovští páni Šlikové a především Jáchym Šlik držel nad hroznětínskými Židy (Hroznětín byl součástí ostrovského panství) svou ochrannou ruku. Dokonce se jim, podle archivních pramenů, snažil vymoci právo podomního prodeje nejen v okolí, ale i v Karlových Varech a Chebu.
Masivní příliv obyvatelstva zaznamenalo ghetto v roce 1606, kdy se do něj uchýlilo mnoho uprchlíků z Prahy, kde byli nařčeni z otrávení studní a následné morové nákazy. Počet usedlíků se v té době pohyboval kolem dvou stovek, což vedlo k potřebě rozšíření původního hřbitova, zřejmě již na dnešním místě a stavbě nové synagogy pro více lidí. Tento nový schul (synagoga) byl postaven na přirozeném ostrově mezi říčkou Bystřicí a mlýnským potokem a v jeho okolí se začalo utvářet a rozvíjet uzavřené ghetto, jehož domy byly na rozdíl od ostatních číslovány římskými číslicemi. Mnohdy se stávalo že jeden dům by rozdělen s vlastnilo jej tedy i několik majitelů.
Když se ostrovské panství, zabavené po bělohorské porážce rodu Šliků, dostalo do správy Sasko-Lauenburského rodu, situace se pro hroznětínské Židy nezměnila. Nová šlechta podržela staré pořádky a finančníkem jejich ostrovského panství se stal Lazar Aron z Hroznětína. Zdejší ghetto však nevynikalo pouze počtem usídlených, ale i osobami významnými pro celé české Židovstvo. Nejvýznamnější takovou postavou je bezesporu Abraham Aron Lichtenstadt (celým jménem Abraham ben Naftali Hirs Oettingen), který v druhé polovině 17. století zastával funkci Zemského primase veškerého českého Židovstva s výjimkou Prahy a který byl současně dvorním Židem Sasko-Lauenburské šlechty.
Ze soupisu židovských rodin z 3.července 1793 vyplývá, že největším židovským sídlištěm v tehdejším Loketském kraji byl právě Hroznětín. V době tohoto sčítání v něm žilo celkem 292 osob sdružených v 51 rodinách. Ze soupisu je také možné zjistit, čím se tito usedlíci živili. Nejvíce zdejších Židů se živilo jako obchodníci s různým spotřebním a textilním zbožím. Bylo to celkem 53 mužů a jedna žena, vdova jménem Sara Blochin. Mezi obchodníky patřil například Moises Bleier, Joseph Beer, nebo předek ostrovských Löwensteinů Aron. V místě byl v té době příslušný i Marcus Mayer, obchodník z koňmi a výrobce tabákového zboží s dílnou v Krásném Lese Moises Löwenfeld. Dcera Seligmanna a Sary Bondiových Ester zastupovala v Hroznětíně krejčovské a pletařské řemeslo; trojice mužů Moises Berger, Herschmann Ullmann a Juda Eckstein se věnovali výrobě vína a destilátů. Je samozřejmé, že tak velká komunita potřebovala i svého rabína, kterým byl v této době rabi Joseph Lemer. Rabi Lemer obýval s manželkou Ester, dvěma syny (Benediktem a Wolfem) a třemi dcerami (Miriam, Rachel a Annou) obytný prostor synagogy. O zajištění přísunu košer potravin a správné zařezávání masa se staral místní šochet Aron Bermann. Je zvláštností, že tyto dvě osoby a jejich rodiny sice pobývaly v době sčítání v Hroznětíně, ale nebyly pod správou ostrovského panství. Rabín Lemer s rodinou spadal pod knížete Löwensteinischena, který měl majetek v okolí Bezdružic, a šochet Bermann náležel k panství Pernštejn. O výchovu malých hroznětínských Židů a jejich vzdělání se staral učitel Abraham Straus pocházející z maďarské Pešti.
Rozklad do té doby rostoucí komunity přinesl až revoluční rok 1848, po němž skončila většina diskriminačních opatření. Mnoho z tehdejších 527 obyvatel se pustilo do podnikání v nedalekém Ostrově nebo Karlových Varech a přitom se do těchto měst i přestěhovalo. Přesto byl počet zůstavších dost velký na to, aby mohla být v roce 1870 zřízena nová škola, která společně s bytem rabína sousedila se synagogou. Odliv řady obyvatel způsobilo i založení Židovské obce v Karlových Varech v roce 1869 a požár města v roce 1873, kterému padly za oběť i židovské domy.
Na začátku 20. století dochází k postupnému otevírání gheta, a přestože je v roce 1921 v místě registrováno pouhých 16 věřících, hroznětínská Obec si díky svazku s dalšími patnácti malými obcemi karlovarského regionu (např. Jáchymov, Nejdek) udržela svůj rabinát až do rozmetání komunity v roce 1938. Po skončení 2. světové války se nikdo z místních Židů již nemohl vrátit.

Židovský hřbitov a synagoga
Na dnes známém místě, ve svažnatém břehu říčky Bystřice spadajícího ze svahu Hochbergu, byl před rokem 1618 založen „nový“ hřbitov. Toto „nové“ místo nebo snad rozšíření stávajícího reflektovalo na potřebu většího prostoru po přistěhovalecké vlně z roku 1606. Touto datací je zdejší hřbitov prokazatelně jedním z nejstarších v Čechách. Jeho současná podoba je však silně poznamenána nejen řáděním německého obyvatelstva po záboru Sudet v roce 1938, ale i stavební činností v okolí, které pohříchu řada kamenných náhrobků padla za oběť. Stejně tak původní barokní brána, která přečkala i hrůzy 2. světové války, nevydržela jeden z nájezdů nenechavců a v současné době je v neznámých, jistě „poctivých“ rukou.
Ještě poměrně idylický stav hřbitova na počátku třicátých let dvacátého století nadšeně opěvoval například profesor Eugen Linke, konzervátor Státního ústavu památkové péče. Ve své stati profesor Linke mimo jiné napsal: “Vstoupíme-li do brány, vstupujeme do nejstarší části hřbitova. Náhrobní desky většinou ze žuly stojí v různé velikosti a po těch ojedinělých po několika krocích stojí hustě vedle sebe vpravo i vlevo od cesty, která vede středem hřbitova. Převažují tu dva tvary náhrobních kamenů: zakončení nahoře, většinou s lištou na okraji, s plochým nebo polokruhovým a do špice se sbíhající římsou různé síly ve stylu gotických vimperků. Kámen vlevo od vchodu. Dva sloupy s koulemi na vrcholu, rámující nápisovou plochu. Bez tektonické souvislosti se o koule opírají dvě barokní voluty, které nesou nahoru vydutou římsu. Mezi nimi je plocha, vyplněná reliéfně vytvořenou barokní konvicí, označením příslušnosti zemřelého k rodině Löwy……“ Přestože se prof. Linke mýlil v označením nestarší části hřbitova, kterou je bezesporu dolní část souběžná s tokem Bystřice, jeho zaujaté líčení jasně prozrazuje, za jaký skvost byl zdejší hřbitov vždy považován.
Co se týče místních synagog, jejich historie už byla popsána ve výše napsaném textu. Přestože tato poslední stavba přečkala požár města z roku 1873, nedostala již šanci přetrvat do dnešní doby, protože byla ihned po záboru Sudet společně se školou a rabinátem stržena. A tak je jedinou památku na tento dům modliteb několik málo snímků z poslední doby (počátku 30.let) a jeho vylíčení ve stati prof. Linkeho, ze kterého citujme alespoň několik vět. „Budova je stavebně spojena s bytem rabína. Střecha přesahuje barokní štít a označuje tak chrám jako důležitý objekt. Dlouhá vnitřní osa leží ve směru mlýnského potoka. Průčelí má dvě půlkruhově zalomená okna a mezi nimi okrouhlé okénko, dole arkýřovou, na dvou konsolách spočívající přístavbu nepatrné tloušťky, která končí trojúhelníkovým štítem. Zdůrazňuje tak z vnějšku místo, na němž se uvnitř nalézá skříňka s Thorou…“
Linkeho stať končí slovy:“ Zde, kde pečuje bohoslužba o stálý život, zaznamenáváme pečlivou ruku, která opatruje řád a zachovává vše, co tu vidíme.“ Naneštěstí se tyto pečlivé ruce židovských obyvatel nenávratně propadly v hrůzách šoa a jediným pozůstatkem kdysi veliké kvetoucí komunity je dnes již téměř zrekonstruovaný hřbitov, připadající karlovarské Židovské obci.

Část fotografií a písemných pramenů bylo laskavě zapůjčeno paní Mgr. Z. Čepelákovou.
 

Židovský hřbitov v Hroznětíně dnes

_________________________

Židovský náhrobek "zdobící" zahradu jedné chaty v nedaleké chatové kolonii u Velkého rybníku.